Houpeme se životem a on s námi aneb Z korporátu za šicí stroj

594 zobrazení 0 komentářů

Když mi bylo čtrnáct a rozhodovalo se, kam půjdu na střední, libereckou textilku jsem razantně odmítla. Přeci nebudu v dílně šít hadry! A přitom jsem vyrostla u šicího stroje. Nevím, zda mě odradila tehdy začínající Lucie Bílá, která dělávala rozhovory od pásu s límečky, či totalitní konfekce v obchodech, každopádně jsem šla na gympl. Cíl byl jasný – studovat ekonomii v Praze. Pak banka, kostýmky, botičky na podpatku, dobrá práce.

Plány buchty z Bohumína…

… a ono to tak opravdu bylo!

Banku vystřídala pojišťovna, zajímavá práce v zahraničí, kostýmků a botiček plná skříň.

A pak to začalo v hlavě tikotat. Přišlo první dítě, za rok další, a pak ještě jedno… A mně bylo najednou úplně jedno, co se děje na světové burze. Botičky a kostýmky jsem jednoho krásného dne odnesla ke kontejnerům a do korporace jsem se už nikdy nevrátila.

Svoboda byla jasná volba. Začala jsem se živit tím, co jsem kdysi tak odmítala. Šitím. V Praze.

Od první chvíle, kdy jsem Prahu navštívila, jsem ji milovala. Skoro třicet let to byl můj domov. Nicméně najednou jsme se tam začali dusit. Chtěli jsme pryč. Hledali jsme dobře přes tři roky.

Dům na pěkném místě, kam se všichni vejdeme, za rozumnou cenu. Viděli jsme jich za tu dobu tolik! Kolikrát jsme slevovali ze svých požadavků, už už se to rýsovalo, vše dojednáno – a bum, zase z toho nic nebylo. Nikdy bych nevěřila tomu, že kus plechu může zvednout cenu o milion. Kór když je tím plechem pražská SPZ na vašem autě. To hnedle letí cena nahoru jako rtuť teploměru v čaji. Ale muselo to tak být, aby se jednoho dne objevil ten NÁŠ.

Stěhování bylo tak náročné!

Balili jsme měsíc od rána do večera. A to nejsem žádný sysel a schraňovač. Jen šicí dílna trvala týden. (Tam tedy poněkud sysel jsem…)

Každopádně děti se strašně těšily. Na své pokojíčky, na nové kamarády, na to, že v zimě bude sníh a v létě se budem koupat v naší řece, že do lesa na houby to bude pár minut a že konečně skončí mé „Nelítej a neřvi, pod náma bydlí taky lidi“. To jsem úplně nedodržela, jen modifikovala na „Nelítej a neřvi, bydlíme tu i my“. Jo, a slíbila jsem jim taky morče.

No a jak to dopadlo a jak se nám teď na Valachách žije?

Zpomalili jsme.

Netrávíme čas v kolonách v autě, ve frontách v supermarketech. Chodíme pěšky, kam se dá. Shodili jsme s mužem každý (skoro) čtyři kila. Tři už tedy mám zase zpět. Pššt! Potkáváme lidi, se kterými se zdravíme a usmíváme na sebe. Mám svou pidi zahrádečku. Ráno mě budí vrabčáčci. Vrátila jsem se zas do dětství, kdy jsem přesně tohle zažívala. Úplně normální věci. A teď je žijí mé děti. A stejně jako já kdysi na ty ptáky nadávají. 🙂

No a co tedy ty děti?

Když jsme jim prvně oznámili, že se budeme stěhovat na vesnici, obě holky se okamžitě zeptaly: „A to už nebudeme nikdy nosit do školy šaty a střevíčky?!„…. Omajgot!

Nevím, zda si myslely, že na vsi se chodí jen v holinách a na provazu táhnete kozu, každopádně, když jsem je jednou z dálky pozorovala, jak hrály v družině na žraloka, záhy jsme šatník kompletně přehodnotili. 

Naučily se bruslit, lyžovat, nemám strach je pustit samotné do krámku, přeplavou tůni v řece tam a zpět a houby sbíraj líp než veverky.

Nevozí si už zadek v autě, ráno nám na cestu nesvítí semafory, ale vycházející sluníčko, a domů se vracíme přes pole.

A naše báječné chvíle se nenecháváme kazit ani teď, v době karantény. Jak ji zvládáme? Sledujte blog, brzy se zase ozvu a rozhodně to nebude žádná nuda!

 

 

Zanechte komentář